Martin si utřel zpocené čelo a podíval se na displej svého telefonu. Zbývalo mu přesně 200 korun. Výplata měla přijít až za deset dní a lednice zela prázdnotou.

„Tohle nedám,“ zamumlal sám pro sebe a otevřel internetový prohlížeč.

Hledal rychlou půjčku. Něco, co by mu pomohlo přežít do výplaty. Brzy našel stránku, která slibovala peníze ihned a bez zbytečných otázek. Stačilo vyplnit pár údajů a do pár minut měl na účtu pět tisíc korun.

„Tak jednoduché?“ nevěřil vlastním očím.

Bez přemýšlení klikl na potvrzení. O pět minut později mu přišla SMS:

„Peníze byly odeslány na váš účet. Děkujeme.“

Úleva byla okamžitá. Hned vyrazil do obchodu, koupil si pořádnou večeři a dokonce si dovolil malý luxus v podobě lahve vína.

Jenže o týden později přišla první rána.

„Vážený pane Nováku, připomínáme vám, že za tři dny je splatnost vaší půjčky. Celková částka k úhradě: 7 500 Kč.“

„Cože?!“ vyhrkl Martin a začal pročítat podmínky, které předtím odklikl. Pokuta za opoždění, úroky, poplatky… všechno tam bylo. Jenže on to nečetl.

Zoufalý začal shánět peníze, ale výplata stále nepřišla. Zkusil si půjčit od kamarádů, ale všichni jen krčili rameny.

A pak zazvonil telefon. Neznámé číslo.

„Dobrý den, pane Nováku,“ ozval se hluboký hlas. „Zdá se, že máte problém se splátkou.“

Martin polkl. „Já… zrovna čekám na výplatu…“

„Chápeme. Ale my čekat nemůžeme. Máme pro vás řešení. Další půjčka, která pokryje ten první dluh. Stačí říct ano.“

Martin zaváhal. Měl na výběr?

Řekl ano. A tím to všechno začalo.

Telefonát skončil a Martin si povzdechl. Otevřel bankovní aplikaci a s úlevou viděl, že mu na účet právě přistálo dalších deset tisíc.

„Zachráněno,“ zamumlal si pro sebe a okamžitě splatil první půjčku.

Jenže tahle záchrana měla háček. O pár dní později mu přišel další e-mail. Tentokrát částka k úhradě činila ne deset, ale patnáct tisíc korun.

Začal se cítit jako krysa v pasti.

„Co teď?“

Zkusil zavolat na zákaznickou linku té nebankovní společnosti, ale tam mu jen suše sdělili, že podmínky jsou jasné a musí zaplatit. Pokud ne, přijdou sankce.

A sankce znamenaly vymahače.

Podivná návštěva

Týden poté, co se opozdil s další splátkou, zazvonil zvonek u jeho bytu.

Když otevřel dveře, stál tam muž v černém kabátě s ostře řezanými rysy.

„Pane Nováku?“ zeptal se hlubokým hlasem.

„Ano…?“ odpověděl Martin nejistě.

Muž se usmál. „Přišel jsem vám připomenout, že váš dluh stále není uhrazen. Můžeme si o tom promluvit uvnitř?“

Martinovi se sevřelo hrdlo. Nechceš, aby sousedi slyšeli, že dlužíš peníze, že?

Mlčky ustoupil a pustil muže dovnitř.

„Pojďme si říct pravdu, Martine,“ řekl muž a pohodlně se posadil na gauč. „Nemáš na zaplacení, že?“

Martin sklopil oči. „Čekám na výplatu…“

„To říkají všichni. Ale my máme řešení,“ řekl muž a sáhl do kapsy. Položil na stůl kus papíru.

„Tady podepíšeš a my ti půjčíme dalších dvacet tisíc. Stačí, když nám garantuješ menší službičku.“

Martin cítil, jak mu po zádech stéká studený pot.

„Jakou službičku?“ zeptal se opatrně.

Muž se usmál. „Až přijde čas, řekneme ti.“

Martin věděl, že pokud podepíše, nebude cesty zpět. Ale co jiného mohl dělat?

Natáhl ruku po peru.

Pero se v Martinových prstech chvělo. Hlavou mu probíhala jediná myšlenka: „Tady to nekončí dobře.“

A přesto podepsal.

Muž se spokojeně usmál, sebral smlouvu a vstal. „Brzy se vám ozveme, Martine. Užijte si peníze.“

Zatímco spal, svět se měnil

Na účtu se mu objevil příjem dvacet tisíc korun. Martin splatil předchozí dluh a dokonce si dovolil něco málo utratit – lepší jídlo, nový telefon.

Ale klid trval přesně dva týdny.

Potom přišla zpráva.

„Je čas splatit službu. Zítra ve 22:00 budeš na rohu ulice Kovářská. Přijde za tebou muž. Uděláš přesně to, co ti řekne.“

Martin polkl. Ruce se mu rozklepaly. Do čeho jsem se to namočil?!

Setkání v temnotě

Byla tma a Kovářská ulice zela prázdnotou. Martin nervózně přešlapoval a hleděl do stínů.

Pak se z nich vynořila postava.

„Jdeš pozdě,“ ozval se chladný hlas. Byl to jiný muž než minule. V ruce držel malý kufřík.

Podal ho Martinovi.

„Vezmeš to do bytu 42 v ulici Zahradní. Položíš to tam na stůl a odejdeš. Žádné otázky.“

Martin cítil, jak se mu potí dlaně. „A co v tom je?“

Muž se na něj podíval takovým způsobem, že ho okamžitě přešla chuť se ptát.

„Stačí udělat, co se ti řeklo.“

Martin se otočil a zamířil směrem k cíli. Kufřík byl těžký. Každým krokem mu srdce bušilo rychleji.

Ulice Zahradní, byt 42.

Zastavil se před dveřmi. Ještě mohl utéct. Ještě mohl hodit kufřík do popelnice a zmizet.

Ale co když ho sledují?

Nakonec sebral odvahu, otevřel dveře a vkročil dovnitř.

A pak to uviděl.

Martin stál v prázdném bytě a držel kufřík pevně v rukou. Místnost byla téměř holá—jen starý stůl, oprýskaná skříň a zatuchlý zápach, který mu pronikal do nosu.

Co když je uvnitř něco nebezpečného?

Udělá, co se mu řeklo, a odejde. Nic víc.

Pomalu položil kufřík na stůl. Prsty se mu třásly. Už chtěl vycouvat, když se za jeho zády ozvalo:

„Doufal jsem, že se ukážeš.“

Martin se prudce otočil. Ve stínech stál muž, kterého nikdy neviděl.

Ale ten hlas poznával.

Byl to ten samý, který s ním telefonoval. Ten, kdo ho dostal do téhle šlamastyky.

Past se zavírá

„Co… co v tom kufříku je?“ vykoktal Martin.

Muž se usmál. „Neptej se na věci, které nechceš vědět.“

Udělal krok k Martinovi.

Martin ustoupil. Bylo to špatné. Bylo to sakra špatné.

„Já… já jen dělám, co mi řekli.“

Muž přikývl. „A právě proto tě teď potřebujeme na něco většího.“

Martin zavrtěl hlavou. „Ne, tohle už ne. Už jsem si splatil, co jsem měl—“

„Kdepak,“ přerušil ho muž. „Ty sis půjčil od nesprávných lidí, kamaráde. A dluhy… ty nejsou jen o penězích. Teď už jsi náš.“

Martinovi se sevřel žaludek. „Co po mně chcete?“

Muž se k němu naklonil a zašeptal:

„Zítra ráno vyzvedneš další zásilku. A tentokrát to nebude kufřík.“

Martin chtěl říct ne. Chtěl utéct. Ale věděl, že tady už nemá na výběr.

Byl chycený. A cesta ven neexistovala.

Martin seděl na posteli a zíral na svůj telefon.

"Zítra ráno vyzvedneš další zásilku."

Slova mu stále zněla v hlavě. Nemohl utéct. Nemohl zavolat policii. Neměl žádnou možnost… nebo ano?

Plán na útěk

Celou noc nespal. Prohledával internet. Hledal způsob, jak zmizet. Falešné doklady, útěk za hranice, změna identity. Všechno ale stálo peníze.

A Martin měl jen dluhy.

V 6:00 ráno mu zavibroval telefon.

Neznámé číslo: „Za hodinu na místě. Nezklam nás.“

Cítil, jak se mu sevřel žaludek. Musí něco udělat. Teď nebo nikdy.

Setkání se smrtí

Na smluveném místě čekala černá dodávka. Uvnitř seděl muž, kterého už znal—ten, co mu předal kufřík.

„Nastup,“ řekl tvrdě.

Martin poslechl. Dveře se zavřely.

Jeli mlčky. Martin polykal naprázdno a snažil se nevnímat studený pot na zádech.

„Tady je zásilka,“ řekl muž a položil na jeho klín černý batoh. „Doručíš ji. A pak budeš mít od nás klid.“

Martinovy ruce se třásly.

„Co v tom je?“ vydechl.

Muž se na něj ostře podíval. „To není tvoje starost.“

Ale Martin už věděl.

Osudová volba

Měl tři možnosti:

  1. Poslechnout a doručit balík. Možná dostane svobodu. Možná taky ne.
  2. Hodit ho někam do popelnice a utéct. Ale oni si ho najdou. Vždycky si tě najdou.
  3. Jít na policii. Ale kdo mu uvěří?

Dodávka zastavila.

„Vystup. A nezapomeň—díváme se.“

Martin polkl, popadl batoh a otevřel dveře.

Rozhodnutí bylo jen na něm.

Martin vystoupil z dodávky a rozhlédl se. Byl v postranní uličce daleko od hlavní silnice.

V rukou držel černý batoh. Cítil jeho tíhu nejen fyzicky, ale hlavně psychicky.

„Díváme se.“

Ta slova mu zněla v hlavě. Ale… opravdu ho sledují?

Běh o život

Měl jen pár vteřin na rozhodnutí.

Místo aby zamířil k cíli, jak mu bylo řečeno, udělal něco jiného.

Utíkal.

Běžel, co mu síly stačily. Kličkoval mezi ulicemi, snažil se setřást neviditelné pronásledovatele.

Když doběhl na rušnou křižovatku, měl jedinou možnost—policie.

Vyložení karet

„Pomozte mi!“ vyhrkl, když vběhl na policejní stanici.

Dezorientovaný a zpocený hodil batoh na stůl. „Nevím, co v tom je, ale… oni mě sledují! Donutili mě…!“

Důstojník zvedl obočí a otevřel batoh.

Uvnitř byly peníze. Balíky bankovek.

„Co to sakra je?“ hlesl Martin.

Policista se na něj podíval. „Kde jste to vzal?“

Martin si přikryl obličej dlaněmi. „Já… já nevím…“

Nečekaný zvrat

Dveře na stanici se rozletěly.

Dovnitř vstoupili dva muži v oblecích. Ne policisté. Něco jiného.

„Pane Nováku,“ řekl jeden z nich, „máte něco, co patří nám.“

Policista položil ruku na zbraň. „Kdo jste?“

Muž se usmál. Sáhl do kapsy a vytáhl odznak.

„Národní protimafiánská jednotka.“

Martin zůstal jako opařený.

„Dlouho jsme čekali, až se někdo chytí do pasti,“ pokračoval agent. „A vy jste nám přinesl přesně to, co jsme potřebovali.“

Volba poslední šance

Martinovi hlavou běžela jediná otázka: „Tohle je moje záchrana, nebo nová past?“

Agent se naklonil blíž. „Chcete z toho ven? Pomozte nám dostat velkou rybu.“

Martin polkl. Mohl se z toho dostat. Možná.

Ale věděl jedno.

Dnes v noci už neusne.

Martin stál na kraji chodníku a těžce oddechoval. V rukou svíral černý batoh.

Utéct? Odevzdat ho policii?

Nebo poslechnout?

Poslední rozhodnutí

Věděl jedno—pokud půjde na policii, tihle lidé si ho najdou. Možná ne dnes, možná ne zítra. Ale najdou.

A pokud uteče? Utečeš před penězi, Martine? Utečeš před dluhy?

Ne.

Zatnul zuby a vykročil ke dveřím určeného bytu.

Cesta do pekla

Uvnitř ho čekal muž v kožené bundě. Nevypadal překvapeně.

„Máš to?“ zeptal se klidně.

Martin přikývl a položil batoh na stůl.

Muž ho otevřel, přejel pohledem obsah a spokojeně přikývl.

„Dobrá práce,“ řekl. „Ale víš, jak to chodí. Jakmile jsi jednou s námi, už není cesty zpět.“

Martin cítil, jak se mu sevřelo hrdlo.

Nechali ho žít. Ale už nikdy nebude svobodný.

Už to nebyl Martin Novák.

Byl součástí něčeho většího. Něčeho, z čeho se nedá vystoupit.